Důvěra a zodpovědnost

Důvěra v dítě v jeho schopnosti je v naší civilizaci (alespoň podle reakcí na proběhlých seminářích) tou nejsložitější součástí praktikování Konceptu kontinua. Já si stále musím opakovat jednu moudrou myšlenku, kterou jsem našla v nějaké knížce, bohužel už nevím, které. A to, že „Dítě je tvor naprosto rovnocenný. Není rovnoprávný, nemůže podepisovat smlouvy, nemůže dělat právní rozhodnutí. Ale je rovnocenný a není důvod jeho hodnotu snižovat a stavět se nad něj.“

Je pro nás zcela běžné přehazování nebo přebírání zodpovědnosti. Přehodit zodpovědnost umíme na lékaře, na učitele, na politiky, dá se říct, že to je součástí naší kultury. Vždycky je snadnější, když za „TO“ může někdo jiný. U dětí naopak máme pocit, že jsme daleko kompetentnější a musíme zodpovědnost přebírat za ně. Logika je nám v tom velkým pomocníkem, protože má nespočetně argumentů, proč to tak musí být.

Je důležité se alespoň pokusit dětem zodpovědnost nechat, tam kde je to možné.  Vyrostli jsme všichni (nebo alespoň většina) v  podmínkách, kdy někdo přebíral zodpovědnost za nás, a máme zacházení s dětmi v tomto duchu zafixované. Pokud se pokusíte odebrat zodpovědnost svému dítěti, ono Vám ji s radostí přenechá. Je to přece pohodlnější.

Ale každý je nejvíce a nejlépe odpovědný pouze sám za sebe. Pokud zodpovědnost nenecháte svému dítěti, jemu tím budete bránit v rozvoji a Vás to velmi zatíží. Rázem totiž nenesete zodpovědnost jednu (svou), ale dvě nebo tři nebo kolik máte dětí.

Samozřejmě nemůžete nechat zodpovědnost úplně ve všem. Těžko vysadíte batole na druhém konci města a necháte ho domů dojet samotného. To by nejspíš neklaplo. Ale podle citu, podle úrovně rozvoje dítěte, mu nechávejte, co jeho jest. Zpravidla je to to, o co se samo přihlásí.