Co znamená milovat

 

dreamstime_s_37623401Je určitě mnoho podob lásky. Můžete milovat kohokoliv nebo cokoliv. Nechci se v tomto článku zabývat láskou třeba k fotbalu, ale pojďme se podívat na to, jak je to s láskou k osobám. Samozřejmě, jako všechny mé články, je tento článek o tom, jak to beru já, jaký je můj pohled na to, co znamená milovat. Není to žádná větší psychologická studie, která by popisovala “objektivní pravdy”. Ale to u mě nemůžete koneckonců hledat nikdy. 🙂

Milovat podle mě znamená jediné… pustit někoho k svému srdci. Pustit ho tam tak, jak je, bez ohledu na jeho “chyby” (pomiňme, že neexistují), názory nebo momentální emoce. Vlastně milovat znamená přijmout. Milovat někoho znamená přijmout ho beze zbytku, takového jaký je. Obrazně jako by vešel do srdce a byl tam přijat a nechal se obejmout. A mohl tam vcházet a nechat se objímat kdykoliv bude potřebovat a za jakýchkoliv okolností. Je jedno, jak moc mě ten člověk štve nebo jak moc si v tu danou chvíli nerozumíme, kdykoliv u mě takové objetí v srdci může hledat. Teď mluvím o dětech, o partnerovi, o kamarádech, prostě o komkoliv, kdo je mému srdci milý.

 

Přijmout beze zbytku ale také znamená přijmout ho i s jeho přáními, tužbami, názory, které se mohou naprosto lišit od těch mých. A tady nastává ten první obtížný moment slova “milovat”. Milovat totiž ani v nejmenším neznamená vlastnit, ovládat nebo měnit. Nemůže tam být nic z toho, co chci já. Milovat znamená respektovat druhého a tím respektovat i jeho svobodnou vůli. Respektovat to, co on chce a nechce, respektovat jeho hranice. A pokud jeho touha a svobodná vůle znamená, že chce v tu chvíli odejít, pak milovat znamená i pustit, ne držet. I za tu cenu, že nebude s vámi nebo ne tak, jak to chcete právě vy. I to totiž může být jeho cesta. Je to poměrně jednoduché si představit, když do té role postavím partnera a řeknu sluníčkářskou větu, že mu přeju štěstí, i když to nebude se mnou. Je jednoduché to říct, o něco těžší cítit. Ještě těžší je to však, pokud se jedná o dítě. Pro mnoho rodičů je obtížné si představit, že jejich dítě si volí jinou cestu než pro něj chtějí oni. Každý potřebuje svobodu a vlastní kousek realizace podle svého vlastního výběru, aby se zase spokojeně mohl vrátit do náručí. I dítě, i dospělý. Někde jsem četla moudrou větu, že nejvěrnější je pes, který nemusí být na vodítku. Jak moc s ní souzním, sama vodítko nesnáším a vší silou se snažím nikoho vodítkem nezatěžovat. Ani své děti.

Teď to, co jsem napsala, může lehce zavánět tím, že to znamená se pro toho, koho miluju obětovat a dělat, co mu na očích vidím. Dělat mu neomezený servis a svůj život podřídit jemu. Ale to byste si snad ani nemohli myslet, že bych já napsala. 🙂 Proto to udělám ještě o kousek složitější.

Jsem přesvědčena, že beze zbytku platí, to co jsem napsala výš. Pro všechny osoby, které milujete. Naprosto pro všechny. Tedy by to mělo platit i pro vás samotné. A to bývá často kamenem úrazu. Přijmout sebe, přijmout všechna svá přání a tužby jako svou součást, respektovat se a jednat podle toho. To je oříšek. Znamená to i přiznat, co vy doopravdy chcete a co nechcete. Pokud tedy milujete sebe a milujete toho druhého (lhostejno, jestli dítě nebo dospělého), pak už by to mohlo být jednoduché. Víte, co si přejete a nepřejete vy, a víte, co si přeje a nepřeje ten druhý. Pokud milujete, pak respektujete přání obou těchto stran.  A proto nám byl mimo jiné nadělen ten geniální nástroj – mozek, aby to zvládl. Aby zvládl zjistit, kdo co chce, aby dokázal nalézt řešení a abychom dokázali to řešení správně sdělit. V případě malého vřískajícího dítěte je to sice nepříjemné, ale situace to nebývají složité. Jeho volání po vlastním prostoru a vlastní cestě bývá zpravidla omezeno na několik málo metrů od rodiče a jiné představě o zacházení s čímkoliv. Jde jen o to naučit se číst co dítě chce, protože to ještě neumí, naučit se, která řešení jsou vhodná a která nepřijatelná a naučit se správně komunikovat s dítětem, aby řešení pochopilo, pokud jej ještě samo neumí navrhnout.

V případě větších dětí a dospělých už to může být oříšek. Protože cesty a přání dětské a lidské bývají naprosto rozmanité. Někdy si přejí věci, které jim vyplnit dokážu a snažím se o to. Někdy mají přání, které vyplnit nedokážu z různých důvodů. Pokud nemůžu, tak nemůžu. Třeba funkční raketu, co doletí na měsíc, fakt na zahradě těžko postavím. Nebo půjčit jim na hraní do bazénu svoje housle, to je daleko za mojí vlastní hranicí. Pak mi nezbývá než vysvětlit a zase je s láskou a s každou emocí, kterou to odmítnutí přinese, přijmout a milovat. A někdy si přejí se vydat na cestu, která je rozdílná od té, kterou bych si já dokázala představit. Na cestu, kterou neznám a nedokážu jim na ní pomoci. Třeba se naučit něco, co já neznám. A možná chtějí jít i takovým směrem, kterým já sama jít nechci.  Ale pak mi nezbývá než si uvědomit právě to, že milovat neznamená řídit ani ovládat. Že být rodič není nic víc než průvodce životem. A pak mi nezbývá než “sklapnout” svoje ego a spálit své představy, pokud jsem nějaké měla. A najít někoho, kdo jim na té cestě pomůže a podpořit je se na tu cestu vydat. I za tu cenu, že to znamená je pustit ze svého vlivu a nechat jít cestou, která už není shodná s tou mou a které třeba nerozumím. Někdy to hodně bolí. Ale jedině tak se zase s radostí za mnou vrátí a podělí se se mnou o to, jak se jim na té jejich cestě daří. Přijdou zpět právě proto, že jsem je nedržela a že ví, že budou moci zase kdykoliv odejít, aby mohli pokračovat vlastním směrem.

 

Petra

Napsat komentář