Boj proti školnímu systému očima puberťáka

Family Flow / Blog / Boj proti školnímu systému očima puberťáka

Boj proti školnímu systému očima puberťáka

Boj proti nesmyslnému systému je mým odvěkým tématem. Vůbec netvrdím, že každý systém je nesmyslný. Ale pokud jede jen sám svým samospádem, aniž by některá jeho část nebo vůbec celý systém měla svůj smysl, je načase jej změnit. Krásně to vyjadřuje tento pokus nebo vtip. Netuším, zda to bylo doopravdy provedené jako experiment, v každém případě to krásně vyjadřuje lidské setrvávání v systémech, které již smysl postrádají.

monkeys

Obrátily se na mě dvě maminky s téměř stejným tématem. Jedná se o skoropuberťáky. Nebo mladší puberťáky, chcete-li.  Děti mám ještě malé a tak nemám zatím šanci si tuhle problematiku osahat z pozice rodiče. Ale můžu zavzpomínat na svá mladá léta a svoje trable se školním systémem.

Nejdřív Vás ale musím uvést do obrazu. Kluci s rodiči vychází v pohodě, mají důvěru, svěřují se rodičům, situace v rodině prý v pohodě. Trable nastávají, když přijde na téma škola. Ale když se jich maminky zeptají, co je se školou špatně, zda je něco nebo někdo trápí, dozvědí se taky, že všechno v pohodě.

Sáhla jsem si teď na téma škola se svým nejstarším, hodně citlivým dítětem. Je jí šest a škola byla pro ni velké ohrožení. Vůbec ten způsob, jak se k žákům přistupuje. Jakkoliv je to myšlené dobře a prováděno jemně, pořád je to prostor ohrožující. Jenže šestileté dítě ještě žije v emocích. Emoce dobře ventiluje a dává najevo.

Jenže třeba 12-ti letý kluk (i holka pochopitelně) už je životem vyškolený a naučený žít víc v hlavě. On to taky musí cítit, že celý ten systém, hodnocení, porovnávání, někdy i povyšování učitelů a podobné fenomény jsou špatně. Jenže to už cítil od malička. Naučil se tedy, že to tak prostě je. Vysvětlil si to hlavou a naučil se v ní žít. Je to pro něj totiž bezpečnější žít v hlavě. Přestože jeho komunikační dovednosti se od těch šesti let markantně zlepšily, zavřel cestu k těm emocím, které se školy týkají a které mu znepříjemňovaly život. Dokáže si rozumem vysvětlit, že mu nikdo neubližuje, nemlátí ho, celkem se ten den ve škole dá přežít, takže vlastně všechno v pohodě. Tak není divu, že se maminka dozví, že je všechno v pohodě. Tu část emocionální, která v tom hraje tu větší roli, mamince neřekne. Protože jí pravděpodobně nepřizná ani sobě. Znáte ten pocit, že vlastně nejste úplně šťastní a přitom objektivně byste být měli? Máte všechno, co v danou chvíli mít můžete a přesto se necítíte šťastní? Vysvětlujte pak někomu, že něco není v pořádku, když vlastně sami nevíte co. Takže puberťák nic neřekne, protože VÍ, že je všechno v pořádku. Ale chová se ve vztahu ke škole s prominutím jako trubka, protože CÍTÍ, že je to špatně a připadá mu to zbytečné.

A teď kudy z toho. Já měla to štěstí, že jsem znovu na mateřské doma, takže jsem vyslyšela volání dítěte a začala ji učit doma. Nemusela jsem tím pádem volit mezi variantami být bez příjmu a učit doma nebo chodit do práce a dítě posílat do školy. Měla jsem usnadněnou volbu.

Ale i kdybych jí neměla, jsem přesvědčená, že je to takhle… Věřím tomu, že vždycky každý rodič se snaží najít variantu, která je ta nejlepší pro něj i pro jeho děti. Takže pokud rodiče vyhodnotili, že nejlepší pro ně pro všechny bude to, že budou chodit do práce a děti do školy, je pro všechny zúčastněné nutné se s tím naučit žít. A cesta podle mě vede jakoby kousek zpátky. Naučit dítě zbořit tu zeď, kterou si vybudovalo ke svým vlastním emocím. Ukázat mu, že ty emoce tam jsou a jsou důležité. A že i s nimi ho budeme milovat. Že dokážeme pochopit, že má vztek na školu, na nás, na sebe. Že se mu chce brečet, že je mu líto, že nemůže být s námi. Ukázat mu, jak ty emoce prožít a vyrovnat se s nimi. Může jít běhat, boxovat, vybrečet se, namalovat, naprosto cokoliv, jen aby ty emoce dostalo ze sebe ven. Pak se s nimi teprve srovná. Jenže nejdřív to musíme umět sami, abychom to mohli učit někoho dalšího.

Zkrátka naučit ho zase žít v těle, ne jen v hlavě. Pak teprve se od něj možná dozvíme, co je špatně a můžeme se pokusit o nějakou konkrétní a konstruktivní změnu toho, co ho trápí a tím i systému.

--17

Seminář probuzení ženy je přesně o tom, jak se to naučit.

 

Jak se zbavit pocitu viny?

“Dítě si ublížilo – je to moje vina!” “Přítel mě opustil – je to moje vina!” “Projekt se nepovedl – je to moje vina!”

Zlobivé dítě neexistuje

Zkušenostmi jsem dospěla k názoru, že zlobivé dítě skutečně neexistuje!

Nebreč, to nebolí

Co dělat s tím, když si dítě ublíží? Jak správně reagovat?

Napsat komentář