Až na dřeň

Family Flow / Blog / Až na dřeň

Až na dřeň

crying girlUčili nás emoce pokud možno vůbec neprožívat, potlačovat. Dovolené byly jen ty „dobré“ emoce. Říkali nám: „Nebreč, už jsi přece velká/ý. To musíš vydržet. To nic není, to nebolí.“ A ještě hromadu dalších věcí nám říkali. Vzbudili v nás dojem, že když to neuděláme tak, jak nám říkají, nebudeme přijati, nebudeme milováni. Tak jsme to tak udělali. Naučili jsme se ty „špatné“ emoce schovávat. Naučili jsme se to dokonce tak dobře, že jsme je schovali sami před sebou. Ne, na rodiče se nezlobte, ti už jeli v rozjetém vlaku. Všichni jsou jen oběti obětí a oni to udělali tak, jak nejlíp to šlo. Prostě to líp nedali, dokonalý není nikdo.

A zeptejte se sami sebe… Myslíte, že tenhle přístup k životu zafungoval? Cítíte se uvnitř doopravdy šťastní a milovaní? Naše civilizace bojuje s neustálými depresemi a nenaplněním. Lidé se snaží si koupit štěstí a lásku penězi a věcmi. Ale ať koupí, co koupí, štěstí stále nenacházejí. Ať mají partnerů a sexu sebevíc, lásku nenacházejí. Nemůže Vám nikdo jiný dát lásku, když ji nedáváte sobě. Žádná věc Vás neudělá šťastnými, když nejste šťastní i sami, bez věcí. Ale abychom mohli být zase šťastní a milovaní, potřebujeme uvolnit to, co jsme tak hluboko zasunuli, aby to nebolelo.

Jenže kudy na to. Třeba už to víte nebo si to postupně uvědomíte, že hluboko v sobě máte zasunuté různé strachy, bolesti, úzkosti, vzteky a kdovíjaké emoce, které nám tenkrát nebyly dovoleny. Když se Vám ty jednotlivé emoce podaří najít a pojmenovat, něco Vám to pomůže pochopit, vysvětlit. Stále je to jen na logické úrovni. Je to další krůček, ale není to vysvobození.

Pak se můžete dostat na první vrstvu emocí. Něco Vám třeba přijde líto, už si emoci třeba i dovolíte, třeba i spustíte pláč. Ale po krátkém uvolnění emocí se usměrníte, přece nad tím nebudete brečet. Na malou chvíli se Vám uleví, ale stále to není vysvobození.

Až když si dovolíte se do té emoce potopit a prožít si ji ve všech jejích vrstvách. Až když se dostanete až na dřeň a třeba se i vybrečíte z podoby, přijde to vysvobození. Je jedno, jestli to bylo kvůli tomu, že Vám maminka nedovolila bonbón nebo kvůli tomu, že Vám přejeli psa. Je úplně jedno, co byl původně důvod. My jsme si to jako děti potřebovali prožít, odžít si tu emoci, a být přijati i s ní. I vřískající a okolo sebe kopající dítě chce být milováno a přijato. Tohle je to, co nám chybí ke štěstí a lásce. Protože na konci všech těch emocí, když si je odžijeme, vždycky najdeme lásku. Obrovskou a všeobjímající, protože je to ta Vaše, ta vnitřní láska. Na stejném místě najdeme i úlevu a odpuštění. Není třeba ty emoce racionalizovat a pojmenovávat, stačí je žít.

Tohle umí Cinzia skvěle, proto jsem jí sem pozvala. Nemůžu Vám slíbit, že zažijete přesně to, co já. Já mám svůj příběh a každý má svůj vlastní. Možná to bude stejně intenzivní, možná míň, možná víc. Ale změna přijde určitě. U někoho hned, u někoho postupně. Ale přijde. Budete se cítit vyrovnanější, milovanější, krásnější, šťastnější.

Takže kdo se odváží, vzhůru na Probuzení ženy.

Jak se zbavit pocitu viny?

“Dítě si ublížilo – je to moje vina!” “Přítel mě opustil – je to moje vina!” “Projekt se nepovedl – je to moje vina!”

Zlobivé dítě neexistuje

Zkušenostmi jsem dospěla k názoru, že zlobivé dítě skutečně neexistuje!

Nebreč, to nebolí

Co dělat s tím, když si dítě ublíží? Jak správně reagovat?

Napsat komentář