Ať žije metodika

Family Flow / Blog / Ať žije metodika

Ať žije metodika

Mature woman readingŽijeme v informační době a tím i v době metodik. Dotáhli jsme to tak daleko, že máme metodiku na kde co. Ano, v něčem je to dobré, někdy je to potřeba. A když tápeme a něco hledáme, můžeme se do metodiky podívat, to je fajn. Ale stalo se nám to, že používáme metodiky na úkor citu a intuice. Místo, abychom lovili odpovědi v sobě, lovíme je v metodikách.

Metodika je fajn, když sestavujete skříň nebo třeba zprovozňujete výtah. Tam je přesný technický postup skutečně k něčemu. Ale taková věc jako je péče o děti, tam by měl být používán především cit a intuice. Proto jsme je dostali do vínku. Jen se výchovou mnoha předchozích generací stalo, že ani citu ani intuici neumíme věřit. Tvrdili nám všem od malička, že ostatní vědí líp, co je pro nás dobré, co máme dělat. Tak jsme tomu uvěřili. Teď máme problém věřit sami sobě a radši věříme metodikám, tedy těm ostatním. Navíc je to pohodlnější, přiznejme si to. Ono totiž poslechnout to, co tvrdí někdo jiný, je jednodušší než lovit odpovědi v sobě. To je přece jen určitý druh práce a tu většina naší společnosti nerada. J

Ona ta záležitost s metodikami má ale takovou drobnou trhlinku. Tedy tři. Za prvé… Ten, kdo psal tu metodiku, je totiž taky jen člověk. Taky má svoje chyby a taky třeba věří slovům někoho jiného před ním víc než sobě samotnému. Jediný rozdíl mezi Vámi a tím někým, kdo tu metodiku stvořil, je to, že on to napsal a možná i to, jakou tomu zvládl udělat reklamu. To je celé. Za druhé… Těch, kdo to napsali, bylo možná víc. A každý nejspíš tvrdí něco jiného. Univerzální metodika tedy stejně neexistuje. A za třetí… Ten kdo to psal, to psal podle sebe a svých zkušeností. Stejně jako je každý člověk jiný, je i každé dítě jiné. Nemůžete udělat standardizovaný postup na péči o dítě, protože každé potřebuje něco jiné. Jo, díly na skříň můžete vyrobit stejně (nebo je to zpravidla vyžadováno) a pak můžete aplikovat stejný návod a měli byste podle toho postavit dvě stejné skříně. Ale to u lidí platit nemůže, vždyť i dva sourozenci se stejnou genetickou výbavou jsou úplně jiní.

V oblasti výchovy dětí se stalo to, že máme metodiku na to jak dítě zvedat, jak ho nosit na ruce, jak ho nosit v šátku, jak „bezplenkovat“ (tedy dát ho vyčůrat), jak ho kojit, jak přikrmovat a ještě na tisíc dalších věcí. No to je na vystudování dalších dvou vysokých škol, abych mohla mít dítě.

Ve většině rodičů to vyvolá pocit, že nejsou schopní se o dítě postarat v souladu s metodikami. Že to nemají dost nastudované. Ale to je hloupost. Je důležité poslouchat vlastní pocity a poslouchat dítě. Metodiky můžete použít jen jako nějaký výchozí stav, nastudování základních principů. Ano, je dobré, když zvedáte miminko, ho nezvedat třeba za nohu hlavou dolů. Ale to přece každá maminka cítí, že je to špatně. Ono by jí to asi totiž taky nebylo příjemné.  A kdyby to náhodou nepoznala, ještě je tu miminko, které se důrazně ozve. Kdyby ho totiž náhodou zvedala za nohu, nejspíš by začalo řvát nebo strachy rozhazovat ruce, prostě musí dát nějak najevo, že je to blbě. A kdyby se i tak náhodou stalo, že by to maminka potřebovala zkusit, jestli zvednutí za nohu jde, nevěřím tomu, že by mu tím jednorázovým úkonem způsobila újmu na celý život. Nebo třeba může metodika tvrdit, jak chce, že miminko má čůrat 6x denně (to je opravdu jen vymyšlený příklad). A když mi čůrá 10x denně, tak co? Prostě to asi potřebuje.  A stejné je to s nošením v šátku i se vším ostatním. Základní principy si můžu přečíst. Ale důležité pro mě je, abych byla spokojená i já i miminko.

Krásné bylo, když se mi narodilo první miminko, tak jsem si ještě trochu dělala starosti s metodikami. Ptala jsem se při kojení své maminky: „Mami, co myslíš, máme správně polohu? Je to dobře?“ A moje zlatá rozumná maminka řekla jen: „Pije? Pije. Tak vidíš“. Takhle jednoduché to je. Zkrátka, když zjistíte, co Vám funguje, tak to prostě funguje a netřeba si dělat hlavu s tím, jestli jste v souladu s metodikou, tedy tím pádem s tím, jestli jste v souladu s jejím autorem.

Správná cesta pro Vás je jen jedna a tu Vám neomylně ukáže Váš vlastní cit, věřte mu.

Jak se zbavit pocitu viny?

“Dítě si ublížilo – je to moje vina!” “Přítel mě opustil – je to moje vina!” “Projekt se nepovedl – je to moje vina!”

Zlobivé dítě neexistuje

Zkušenostmi jsem dospěla k názoru, že zlobivé dítě skutečně neexistuje!

Nebreč, to nebolí

Co dělat s tím, když si dítě ublíží? Jak správně reagovat?

Napsat komentář